Proč nejde zhubnout? Evoluce hraje proti vám, říká harvardský profesor

Váš mozek si vyžádá čokoládový dort a vy prohrajete. Není to slabost charakteru — je to milion generací starý program, který vás měl udržet naživu. Harvardský evoluční biolog Daniel Lieberman v rozhovoru vysvětluje, proč nejde zhubnout tak snadno, jak slibují diety, a co s tím vlastně jde dělat.

Daniel Lieberman učí na Harvardu, publikoval stovky odborných prací o evoluci a část života strávil mezi společenstvími, která dodnes žijí předindustriálním způsobem života. V nové knize Fed Up obrátil pozornost od pohybu k jídlu. V podcastu ZOE Science & Nutrition si s ním o tom povídal moderátor Jonathan Wolf — a hned v úvodu padla otázka, jestli je pravda, že se člověk vyvinul tak, aby nikdy nezhubl. Liebermanova odpověď: ano. Celý rozhovor si pusťte zde nebo sledujte video níže.

Do supermarketu jsme se nevyvinuli

Lieberman začíná něčím, co zní banálně, dokud si to nedomyslíte do konce: vybírat si jídlo je pro člověka evolučně zbrusu nová činnost.

„Když vejdete do supermarketu nebo i do restaurace a stojíte před všemi těmi možnostmi — k tomu jsme se nikdy nevyvinuli. Nikdy jsme se nevyvinuli k tomu, abychom si jídlo vybírali,“ říká Lieberman. Běžný supermarket podle něj nabízí zhruba čtyřicet tisíc různých potravin. Naši předci jedli to, co ulovili a nasbírali, a po vynálezu zemědělství to, co si vypěstovali. Otázka „co si dnes dáme k večeři?“ prostě neexistovala. Lidé to věděli.

Jonathan Wolf k tomu přidal vlastní vzpomínku. Po letech strávených v Británii se jako mladý dospělý vrátil do Států, zašel v Bostonu do obchodu s bagelami — a zjistil, že si má vybrat z pětadvaceti druhů pečiva a patnácti druhů smetanového sýra. V Londýně tehdy existoval bagel a smetanový sýr, maximálně se sezamem. Nebyl podle svých slov schopen se rozhodnout. Dnes je taková nabídka standardem napříč západním světem.

Proč to vadí? Protože podle Liebermana zhruba sedmdesát procent produktů na regálech typického amerického supermarketu tvoří ultrazpracované potraviny — a v Británii to podle něj nebude o moc jiné. „Problém je v tom, že nám rozhodování moc nejde. A lidé, kteří na prodeji jídla vydělávají, si toho jsou velmi dobře vědomi. Přesně vědí, na které naše knoflíky zmáčknout.“

A pak je tu druhá polovina té samé mince: nikdy jsme se nevyvinuli k tomu, abychom jídlo odmítali. „Dovedete si představit neandertálské miminko, jak říká: ne, ne, ne, maso jíst nebudu?“ ptá se Lieberman. „Nebo žádná bílá jídla, nebo co já vím. Zamyslete se nad tím, kolik rozhodnutí o jídle necháváme dokonce i na dětech. V paleolitu bylo něco takového nemyslitelné.“ Zdravé stravování dnes paradoxně stojí hlavně na odmítání — a na to nemáme žádnou vrozenou výbavu.

Nemá ji ani sám Lieberman:

„Postavte přede mě kus čokoládového dortu a jablko. Samozřejmě budu chtít ten dort. A musím teď použít vůli, abych to překonal. I když tyhle věci studuju, jsem v odolávání čokoládovému dortu stejně mizerný jako kdokoli jiný na planetě.“ — Daniel Lieberman

Rovnice života zní: jídlo dovnitř, děti ven

Aby bylo jasné, proč naše tělo funguje, jak funguje, potřebujeme podle Liebermana rozlišit dva typy otázek. Na to jak umí odpovědět lékařská věda — jak nasycený tuk přispívá k plátům v tepnách, jak cukr ovlivňuje hlad a cukrovku. Ale na to proč odpovídá jedině evoluce. „Nebyli jsme navrženi, nebyli jsme zkonstruováni. My jsme se vyvinuli.“

A tady přichází věta, která celý rozhovor drží pohromadě:

„Z pohledu přírodního výběru — a neříkám, že je to dobře — tu jsme z jednoho jediného důvodu: přijímat potravu a dělat děti, a doufat, že ty děti přežijí a budou mít vlastní děti.“ — Daniel Lieberman

Zní to chladně, ale má to praktický dopad. Všechno, co v nás příroda vybrala — chutě, způsob trávení tuků, ukládání energie — bylo vybráno kvůli reprodukčnímu úspěchu. Ne kvůli tomu, abyste se v pětašedesáti cítili skvěle. Nikdo v naší evoluční minulosti nejedl proto, aby se dožil sta let.

Jedna konkrétní ukázka: milujeme sladké, milujeme tučné, ale úplně nejvíc nás dostane kombinace obojího. Zkuste podle Liebermana vyjmenovat jedinou přírodní potravinu, která je zároveň sladká a tučná. Je to mateřské mléko. Jediná. Pijeme ho první roky života a pak už nikdy. „Ale zamyslete se nad jídly, ze kterých šílíme,“ říká Lieberman. Jsou to přesně ta, která kombinují cukr a tuk — a v přírodě jsou mimořádně vzácná. V regálech obchodu ovšem nikoliv.

Proč má člověk víc tuku než hroch

Většina zvířat nosí velmi málo tělesného tuku. Opice a lidoopi, tedy naši nejbližší příbuzní, se podle Liebermana málokdy dostanou nad pět procent. Hroch — kterého Wolf v rozhovoru zmínil jako symbol tělnatosti — má prý zhruba také pět procent, i když měření je u něj z pochopitelných důvodů vzácné.

Hubený muž z lovecko-sběračské společnosti má přitom deset až patnáct procent tuku, žena patnáct až pětadvacet. A to je, jak Lieberman zdůrazňuje, spodní hranice ve srovnání s běžnou populací v Británii nebo USA. Člověk je zkrátka tučné zvíře.

Proč? Lieberman jmenuje tři důvody a všechny se točí kolem energie. Tuk je podle něj něco jako peníze v bance — sice funguje i jako hormonální orgán, který vysílá signály do celého těla, ale hlavně je to zásoba. Typický člověk má na sobě uloženy stovky tisíc kalorií.

Za prvé: máme obrovský a nesmírně drahý mozek. A mozek si sám neukládá žádnou energii. „Když se narodíte, váš mozek spotřebovává asi čtyřicet až padesát procent vaší energie,“ říká Lieberman. „A ve věku kolem pěti nebo šesti let, kdy se tvoří všechna ta synaptická spojení, je to asi šedesát procent.“ Právě proto v tomhle období nejvíc zpomaluje růst těla — na obojí naráz energie nestačí. Wolf si vzpomněl na svou šestiletou dceru, která poslední roky moc neroste. „Její mozek zrovna teď spotřebovává obrovské množství energie. Skoro všechno jídlo, kterým ji krmíte, jde do něj,“ odpověděl mu Lieberman.

Za druhé: rozmnožujeme se překvapivě rychle. Šimpanzice má mládě jednou za pět až šest let, lovkyně a sběračka jednou za dva až tři roky. Jak? Odstavíme dítě dřív, ale dál ho živíme. Kojící matka podle Liebermana spotřebuje asi šest set kalorií denně jen na tvorbu mléka — a přitom vedle kojence krmí i pětiletého a možná dvanáctiletého potomka. „A nemůže přestat kojit, když je v negativní energetické bilanci. Jinak o to dítě přijde.“ Tuková rezerva je pojistka přesně pro tyhle situace.

Za třetí: musíme se pro jídlo nadřít. Lovci a sběrači podle Liebermana ujdou devět až patnáct kilometrů denně a k tomu vykonávají spoustu další fyzické práce. Jídlo si nikdo neobjedná, musí se pro něj jít a vydat energii dřív, než ji získá. Kdo nemá zásobu, nedojde.

Srovnání se šimpanzi je v tomhle drsné. Lidé se podle Liebermana rozmnožují dvakrát rychleji a jsou o dvě stě padesát procent fyzicky aktivnější. „Šimpanzi jsou gaučoví povaleči. Celý den v podstatě nic nedělají.“ Ujdou dva až tři kilometry, vyšplhají snad sto metrů — a půlku dne stráví tím, že si cpou do pusy vlákninou nabité ovoce, čekají, až se žaludek vyprázdní, a začnou znovu.

Člověk zvolil jinou strategii: vysoký vklad, vysoký výnos. Vykopáváme hlízy, lovíme, sbíráme med — jdeme po kvalitním a energeticky bohatém jídle, které nás ale stojí hodně pohybu. Výsledkem je víc kalorií a hlavně předvídatelnějších kalorií. „A to nám umožnilo stát se tvory, jací jsme.“

Jsme jediný živočich, který se vyvinul pro vařené jídlo

Klíčovým vynálezem, který to celé umožnil, bylo podle Liebermana vaření. A nešlo o kosmetickou změnu jídelníčku — změnilo nám to tělo. „Změnila se naše střeva, změnil se náš trávicí systém, změnil se náš mikrobiom.“ Máme delší tenké střevo a kratší tlusté, protože na rozdíl od šimpanze nepotřebujeme tolik fermentovat a mnohem víc živin vstřebáme dřív.

Důsledek? Podle Liebermana je bez vaření extrémně těžké přežít. Lidé, kteří jedí výhradně syrovou stravu, se podle něj potýkají s tím, že do sebe nedostanou dost energie — a to ještě jedí kvalitní vyšlechtěné plodiny, ne divokou přírodu. „Lovec a sběrač by na syrové stravě přežít nemohl. To si nelze ani představit.“ Někteří příznivci syrové stravy prý musí řešit doslova ucpaný systém, protože do sebe dostávají obrovské objemy jídla s minimálním výtěžkem.

Zkuste si to na obilí: syrovou pšenici jíst nebudete chtít a syrových fazolí budete vážně litovat. Právě proto je vaření tak úzce spojené s rostlinami. Maso se dá jíst syrové, jak upozornil Wolf. Ale spousta rostlin se stane jídlem teprve tehdy, když je uvaříte. Vaření je podle Liebermana doložené nejpozději před čtyřmi sty tisíci lety — a nebyli jsme v tom sami, vařili si i neandertálci.

Vzniká tak zvláštní situace: člověk je zvíře, které se vyvinulo v symbióze s technologií. Oheň nám mimo jiné umožnil žít v mírném pásmu, což podle Liebermana vedlo i k selekci světlejší kůže.

Zemědělství a průmysl: každý krok měl svou cenu

Přechod k zemědělství proběhl nezávisle nejméně sedmkrát v různých částech světa — a lidé do něj podle Liebermana byli spíš vtlačeni, než že by po něm toužili. Výhoda byla jasná: farmář vyprodukuje mnohem víc jídla než lovec. Z hlediska rovnice „jídlo dovnitř, děti ven“ tedy skvělá zpráva.

Cena? Větší a hustší populace, trvalé vesnice, život bok po boku se zvířaty a bez kanalizace. „Žijeme uprostřed vlastní špíny,“ shrnuje Lieberman nárůst infekčních chorob. K tomu méně pestrá strava, protože se pěstuje to, co dobře vynáší — ječmen, pšenice, kukuřice.

Zajímavé je, kde Lieberman brzdí. Podle něj se to s démonizací obilí přehnalo: „První zemědělci nejedli bílou mouku. Jedli celozrnnou. Jedli celá zrna.“ A řada tradičních zemědělských jídelníčků je podle něj docela zdravých — jmenuje středomořskou nebo tradiční mezoamerickou stravu, které rozhodně nestojí na jedné plodině. Pestrost sice oproti lovcům a sběračům klesla, ale nezmizela.

Skutečný zlom přišel až s průmyslovou érou. Obří mlýny umí odstranit vlákninu, z hnědé rýže udělat bílou a z celozrnného obilí bílou mouku. Jídlo se převáží přes celou planetu a zpracovává způsoby, které Lieberman ani nezkouší vyjmenovat. Paradox je v tom, že jsme si tím zároveň rozšířili sortiment a ochudili obsah živin.

Změnily se i suroviny samy. Divoká zvěř obsahuje podle Liebermana velmi málo nasyceného tuku — ale skot krmený obilím je jím nabitý, „stejně jako my“. Sůl bývala vzácná, dnes si připlácíme za to, aby jí v jídle bylo míň. Výsledkem je nebývalá hojnost jídla, které je zároveň mimořádně chutné a mimořádně levné.

Právě tady se láme situace obyčejného člověka. „Lidé přecházejí ze stravy, kde neměli na výběr, protože jedli to, co si vypěstovali, do situace, kdy se musí rozhodovat: dám si tuhle limonádu? Sním tyhle instantní makarony se sýrem? Nebo si dám tradiční jídlo?“ Průmyslové potraviny jsou podle Liebermana vyrobené tak, aby byly levné, pohodlné a chutné — a mačkají všechny naše knoflíky naráz. „A je to hodně těžké, zvlášť když nemáte informace, nebo když na to nemáte peníze. Protože jak víme, zpracované jídlo je levnější než nezpracované.“

Paleo dieta v paleolitu neexistovala

Paleo je na sociálních sítích stále populární a jeho logika zní přesvědčivě: jezme to, na co jsme se vyvinuli. Lieberman s tou premisou nemá problém. Má problém s tím, co si pod ní představujeme.

Se svým týmem prošel jídelníčky lovecko-sběračských společností v tropech — ani nemuseli sahat po mírném pásmu — a rozdíly ho podle vlastních slov ohromily. Najdete tam skupiny, které jedí obrovské množství masa, i skupiny, které maso prakticky nejedí. „Neexistuje jedna paleo dieta. Existuje mnoho paleo diet a lišily se enormně.“

Důvod té pestrosti souvisí s tím, co zaznělo výš: člověk se vyvinul k tomu, aby snědl skoro cokoliv. Naši předci nevybírali jídlo tak, aby se dožili stovky. Vybírali ho tak, aby maximalizovali své reprodukční šance.

Druhá věc, kterou paleo podle Liebermana tvrdí mylně, je, že naši předci nejedli obilí ani luštěniny. „To je prostě nesmysl.“ U Sanů v Kalahari je druhou nejčastěji konzumovanou rostlinnou potravinou luštěnina — druh fazole, který nějakým způsobem zpracovávají. A archeologové mají naleziště stará přes dvacet tisíc let s důkazy, že tam lovci a sběrači sklízeli divoký ječmen, zpracovávali ho, vařili a nejspíš z něj dělali chleba.

A pak je tu číslo, které se vyplatí si zapamatovat: maso tvoří ve stravě lovců a sběračů ve většině světa asi třicet procent. Zbylých sedmdesát jsou rostliny.

Kalorie sem, kalorie tam — a proč nejde zhubnout jen vůlí

Většina z nás vyrostla na představě, že jde jen o kalorie dovnitř, kalorie ven — a o vůli. Lieberman to nazývá klasickým příkladem přílišného zjednodušení. Ne že by neplatily zákony termodynamiky. Platí, na nás stejně jako na kohokoliv jiného. Ale jsou tu dva háčky.

První: naše tělo nezachází se všemi potravinami stejně. Máme hormony, které rozdělují energii a mění, jak trávíme a kam živiny posíláme. Proto mají sacharidy jiný vliv třeba na ukládání tuku než bílkoviny nebo tuky. A proto — jak Lieberman dodává později — dvě jídla se stejným počtem kalorií na vás působí odlišně, když je jedno rafinovaný sacharid a druhé bílkovina.

Druhý háček je zásadnější a jmenuje se hlad. Když někomu řeknete, ať jí míň, než vydá, žádáte po něm, aby dobrovolně vstoupil do negativní energetické bilance. Proti tomu ale stojí mechanismy, které se v našich tělech budovaly miliony generací — a to ještě předtím, než jsme byli lidmi.

„Žádat lidi, aby svůj hlad prostě přemohli vůlí, je trochu jako říct člověku závislému na droze, ať to prostě nedělá. Takhle to nefunguje.“ — Daniel Lieberman

Právě proto jsou podle Liebermana léky ze skupiny GLP-1 tak pozoruhodné: poprvé máme látku, která napodobuje něco, co si naše střeva vyrábějí sama, a zesiluje to natolik, že hlad vypne. U některých lidí to vede k mimořádným úbytkům hmotnosti.

Jenže — a tohle je ta část, kterou reklamy neříkají — tělo si podle Liebermana pořád pamatuje svou původní úroveň tuku a chce se k ní vrátit. Odborně se tomu říká set point, případně settling point: hodnota, kolem které si tělo svou hmotnost drží. Lieberman cituje čerstvou studii, podle níž asi šedesát procent lidí léky po roce vysadí. „A jejich hlad se zatím podle všeho vrací se vší silou a táhne jejich tělo zpátky na původní úroveň tuku. Zatím nevíme, jak s tím naložit.“

Geny nabijí zbraň, prostředí zmáčkne spoušť

Když je toho v nás tolik zadrátovaného, nejsme vlastně vězni vlastních genů? Wolf tuhle otázku položil jako námitku — ZOE totiž dlouhodobě tvrdí opak.

Lieberman odpověděl dvěma způsoby. Zaprvé prakticky: geny stejně nezměníte, tak si s nimi nelamte hlavu. A zadruhé odborně, a tady stojí za to zpomalit. Dědičnost obezity je podle něj podstatná, řádově aspoň dvacet až třicet procent — ale platí to vždy jen pro konkrétní prostředí, ve kterém se měřila. Dědičnost totiž popisuje populaci, ne vlastnost samu o sobě.

Ilustruje to čísly: ve Spojených státech dnes spadá do kategorie obezity čtyřicet procent lidí. V době, kdy se Lieberman narodil, to bylo deset procent. „To ale neznamená, že se čtyřnásobně zvýšil počet genů pro obezitu. Změnilo se prostředí.“

„Jak s oblibou říkáme: geny nabijí zbraň, prostředí zmáčkne spoušť. Geny změnit nemůžete, ale prostředí ano.“ — Daniel Lieberman

Osm hodin spánku je mýtus. A kortizol vás žene k ledničce

Spánku se rozhovor dotkl až ke konci, ale Lieberman u něj řekl něco, co se od běžných rad dost liší.

Představa, že jsme se vyvinuli ke spánku dlouhému osm hodin, je podle něj mýtus. Když vezmete kvalitní data o délce spánku a vynesete proti nim jakýkoliv zdravotní ukazatel — celkovou úmrtnost, kardiovaskulární onemocnění, Alzheimerovu chorobu — křivky se podle Liebermana propadají nejníž obvykle kolem sedmi hodin. Kolem té hodnoty je ovšem velký rozptyl: starší lidé spí kratší dobu, teenageři delší. Žádné číslo neplatí pro všechny.

A pak přijde ta pointa. Když se sedmi hodinami začnete stresovat, uškodíte si víc, než kdybyste spali šest a půl a bylo vám dobře. Stres zvedne hladinu kortizolu — hormonu, který nám hlásí, že je něco v nepořádku. Lieberman ho popisuje bez servítků: přijde lev a kortizol vyletí. Nebo někteří politici začnou války a kortizol vyletí taky.

Kortizol přitom dělá dvě věci, které se vážou přímo na jídlo. Zaprvé zvyšuje hlad — je to on, kdo vás v noci žene k ledničce a kdo vám podsouvá chuť právě na energeticky vydatné jídlo, ať už je vaší útěchou pizza, kobliha nebo makarony se sýrem. Tělo chce energii. Zadruhé podporuje ukládání viscerálního tuku, tedy toho na břiše, který je podle Liebermana nejzánětlivější a nejvíc spojený s nemocemi.

A protože kortizol zároveň brání usínání a nedostatek spánku ho zase zvyšuje, vzniká z toho smyčka: stres, víc jídla, horší spánek, víc stresu. Odtud Liebermanův nepříjemný závěr o osvětě: „Způsob, jakým lidi o tomhle systému vzděláváme, je často spíš poškozuje, než aby jim pomáhal.“ Mimochodem — nejlepší, co podle něj můžete pro svůj spánek udělat, je pohyb.

Co s tím tedy dělat

Když došlo na praktické rady, Lieberman nezačal jídelníčkem, ale znalostmi. Naši předci museli být experty na hledání jídla, farmáři na jeho pěstování a skladování. My potřebujeme expertízu jiného druhu: rozumět tomu, co je to za věc na regálu a co udělá s naším tělem. „Lidé potřebují znát základy výživy a trávení a něco o jejich vlivu na zdraví.“ Přesně o to se podle svých slov pokusil v knize Fed Up, napsané bez odborného žargonu.

U téhle části neodolal poznámce, kterou stojí za to ocitovat celou: lékaře na medicíně výživu neučí. „Připadá mi to nepochopitelné. Nejspíš nejdůležitější součást prevence nemocí se neučí lidé, kterým svěřujeme péči o své zdraví.“

Druhá věc, kterou Lieberman opakuje jako refrén: všechno má svou cenu. Každá potravina má klady i zápory a když sníte jedno, obvykle nesníte něco jiného. A právě proto se staví proti celému jazyku, jakým se o stravě mluví.

„Syrová strava je optimální. Paleo je optimální. Středomořská strava je optimální. Nízkokalorická je optimální. Nízkotučná je optimální. ‚Optimální‘ je způsob, jak se věci prodávají. A já vám tady říkám, že nic takového jako optimální dieta neexistuje.“ — Daniel Lieberman

Jedním dechem ale dodává, že to neznamená, že je všechno jedno. Když poodstoupíte a podíváte se na tu spoustu dat, vychází podle něj lépe stravování, které nemá moc nasyceného tuku, nemá moc zpracovaných potravin — hlavně těch, kterým byla odstraněna vláknina a živiny —, obsahuje slušný podíl nezpracovaných a pestrých rostlin, není přetížené masem a najdete v něm třeba ořechy. Nejlépe prozkoumaná je středomořská strava, ale podle Liebermana totéž platí o tradiční asijské, africké nebo mezoamerické kuchyni.

Co mají společného? Jsou pestré. Jsou plné vlákniny, která je podle Liebermana výborná pro mikrobiom — „navzdory tomu, co tvrdí vyznavači masité stravy“. Upřednostňují nenasycené tuky před nasycenými. Jak škodlivý přesně je nasycený tuk, není podle něj úplně jasné, ale jedno jisté je: pokud si mezi tuky vybíráte, nenasycený je vždycky lepší volba. Nemají moc přidaného cukru ani přidaných látek, u kterých často pořádně nevíme, co dělají — a řada z nich přitom ovlivňuje mikrobiom. A jsou nabité živinami, protože kultury po celém světě na to nezávisle na sobě přišly.

Zázraky Lieberman neslibuje. Tyhle jídelníčky vás podle něj samy o sobě nedovedou ke stovce. Pomáhají ale vyhnout se chronickým nemocem, které přicházejí se silně zpracovanou průmyslovou stravou — obezitě, metabolickému syndromu, vyšším počtům nádorových onemocnění a dalším chorobám, které bývaly vzácné.

A co konkrétně dělá on sám? Otázku, jak zvládnout vlastní rozhodování, označil za nejtěžší, jakou mu Wolf mohl položit — jednoduchou odpověď podle něj nemá, protože žádná neexistuje, a každý si musí najít vlastní strategie. Jeho vlastní jsou dvě a jsou spolu propojené: nikdy nechodí nakupovat hladový, aby kolem hyperkalorického jídla neprocházel vyhládlý, a díky tomu se mu takové jídlo ani nedostane domů, takže se k němu večer nemá jak dostat.

Wolf to na závěr shrnul po svém: chcete-li, aby přemýšlivá část vašeho mozku měla šanci říct „ne, tu sušenku si nedáš“, musíte jí tu šanci nejdřív vytvořit. Nenakupovat o hladu. Nemít doma to, co nechcete jíst.

Závěrem -co si z rozhovoru odnést

Nejsilnější myšlenka rozhovoru se dá shrnout do jedné věty: vaše tělo pracuje přesně tak, jak mělo — jen pro úplně jiný svět, než ve kterém právě stojíte. Vyvinuli jsme se pro to, abychom si ukládali tuk a nepouštěli ho, protože nás živí velký mozek, rychlé rozmnožování a patnáct kilometrů chůze denně. Nevyvinuli jsme se pro to, abychom v uličce plné čtyřiceti tisíc položek říkali ne.

Z toho plyne úleva i závazek zároveň. Úleva v tom, že neúspěch s dietou není důkazem slabosti — hlad je podle Liebermana hluboký biologický mechanismus, který se vůlí přemáhá jen velmi těžko. Závazek v tom, že prostředí, na rozdíl od genů, změnit můžete: doma, v nákupním košíku, v tom, kdy do obchodu vyrazíte.

A poslední slovo si vzal Lieberman sám, když chtěl Wolf rozhovor uzavřít:

„Přidal bych jednu klíčovou věc: žádná jednoduchá řešení ve stravování neexistují. Všechno je kompromis, když sníte jedno, nesníte druhé, a všechno má složité důsledky. Nejsme všichni stejní. Měli bychom být velmi skeptičtí k příliš jednoduchým předpisům o stravě, protože všechny mají problém.“ — Daniel Lieberman

Což je zároveň docela dobrý filtr na všechno ostatní, co o jídle uslyšíte. Podle Liebermana čelíme absurdnímu množství zpracovaného jídla — a stejně absurdnímu množství špatných informací o něm. „A musíme se naučit tyhle informace trávit, stejně jako se musíme naučit vybírat si jídlo.“