Jídlo ovládá 12 klíčových hormonů ve vašem těle. Většina lidí o tom nemá tušení | Dr. Helen O’Neill

V podcastu ZOE spolu mluví Jonathan Wolf, spoluzakladatel ZOE, Dr. Helen O’Neill, odbornice na reprodukční a molekulární genetiku z University College London, a Dr. Federica Amati, vedoucí nutriční specialistka ZOE. Téma je na první pohled jasné: hormony. Jenže čím déle rozhovor posloucháte, tím víc je zřejmé, že nejde o žádnou okrajovou kapitolu o pubertě, menstruaci nebo menopauze. Jde o samotné řízení těla.

Helen O’Neill hned na začátku říká, že hormony jsou v podstatě chemické signály, které řídí téměř každý aspekt našeho života. Mluví o zánětu, imunitním systému, metabolismu, reprodukci i kognitivních funkcích. Jinými slovy: nejde jen o „ženské hormony“ nebo „mužské hormony“. Jde o systém, bez kterého by tělo nefungovalo jako celek.

A právě to je hlavní síla celého rozhovoru. Boří jednoduché představy a ukazuje, že hormony nejsou něco vzdáleného a abstraktního. Ovlivňují, jestli máme hlad, jestli jsme sytí, jestli jsme unavení, podráždění, jestli dobře spíme, jak funguje naše plodnost i jak tělo nakládá s energií.

Hormony nejsou jen reprodukce. Jsou skoro všude

Jonathan Wolf v úvodu pokládá sérii rychlých otázek. O’Neill odpovídá stručně, ale výstižně. Na otázku, zda existují části těla, které nejsou ovlivněné hormony, odpovídá jednoduše: ne. Na otázku, zda ženy mají testosteron, odpovídá: ano. A na otázku, zda muži mají estrogen, také: ano.

Už tahle krátká část je důležitá. Rozhovor hned od začátku upozorňuje, že veřejná představa o hormonech je často zjednodušená až zkreslená. Hormony se v běžné řeči spojují hlavně s reprodukcí a velmi často jen se ženami. Jenže podle O’Neill je to omyl. Hormony máme všichni a ovlivňují mnohem víc než jen plodnost nebo menstruační cyklus.

Když pak Jonathan požádá o vysvětlení, co hormony vlastně jsou, O’Neill je popíše jako chemické posly, kteří vznikají po celém těle a putují krví tam, kde jsou potřeba. Nejde jen o klasické hormonální orgány, jako jsou vaječníky, varlata, štítná žláza, nadledviny nebo hypofýza. Hormony podle ní souvisejí i s místy, která si s nimi lidé běžně nespojí, například se střevem nebo tukovou tkání.

Proč nestačí mozek a nervy?

V rozhovoru zazní i velmi dobrá otázka: když máme mozek a nervovou soustavu, proč ještě potřebujeme hormony?

O’Neill odpovídá přes příklad adrenalinu. Jeden hormon vyrobený jedním orgánem dokáže během chvíle vyvolat systémovou reakci v celém těle. Zrychlí se tep, změní se prokrvení, zapojí se dýchání, kůže i trávení. Tělo reaguje jako celek. A právě tím se podle ní ukazuje síla hormonů: jeden signál může zasáhnout více orgánů najednou.

Dodává i další důležitý detail. Hormony jsou drobné molekuly, které se dostanou ke každé jednotlivé buňce. Nervová soustava nedosahuje všude stejným způsobem, ale hormony ano. Proto jsou pro řízení organismu tak zásadní.

Na otázku, kolik hormonů vlastně máme, odpovídá přibližně 50 až 70, ale zároveň dodává, že vedle nich existují stovky peptidů a tisíce dalších signálních molekul, které na tuto komunikaci navazují.

Tělo jako orchestr. A štítná žláza jako dirigent

Jedno z nejsrozumitelnějších přirovnání celého rozhovoru přináší opět Helen O’Neill. Hormony podle ní fungují jako orchestr. Jednotlivé orgány jsou jako hudební nástroje a hormony jako jejich zvuk. Každý nástroj může hrát sám, ale teprve dohromady vzniká souhra. A když jeden zahraje falešně, pokazí to celý výsledek.

Do toho přidává ještě jedno přirovnání: štítná žláza je jako dirigent orchestru. Není to jen jeden z mnoha hráčů. Pomáhá držet souhru celého systému. A když nefunguje dobře, dopad se může projevit na více místech najednou.

Tohle není v rozhovoru jen hezký obraz. O’Neill ho používá proto, aby vysvětlila, proč hormonální potíže často nevypadají jako jeden jasný problém. Neprojeví se nutně jedním dramatickým příznakem. Často jde o směs zdánlivě nesouvisejících věcí: únava, úzkost, podrážděnost, pokles nálady, pocit, že člověk není ve své kůži.

Právě tyto čtyři příznaky — únava, úzkost, podrážděnost a nízká nálada — zmiňuje jako nejčastější hlášené projevy hormonální nerovnováhy.

Proč si lidé hormonálních problémů často nevšimnou

V téhle části je rozhovor velmi silný. O’Neill vysvětluje, že problém je v nenápadnosti těchto příznaků. Únava je relativní. Každý je někdy unavený. Pocit chladu je také subjektivní. Pokles nálady si člověk snadno vysvětlí stresem nebo tím, že se špatně vyspal. A právě proto lidé podle ní často sami sebe odrazují od toho, aby hledali skutečnou příčinu.

Místo toho si řeknou: asi jsem šel pozdě spát, asi jsem špatně jedl, asi jsem toho měl moc. A možná to tak někdy opravdu je. Ale rozhovor upozorňuje, že za tím někdy může stát i hormonální problém nebo třeba nedostatek živiny, bez které se některé hormony vůbec nedají vytvořit.

Jód a štítná žláza: detail, který může změnit hodně

Velký důraz kladou oba hosté na jód. O’Neill přímo říká, že hormony štítné žlázy bez jódu nevzniknou. Pokud je tedy štítná žláza dirigentem celého orchestru, pak nedostatek jódu znamená, že dirigent přestává řídit.

Federica Amati k tomu dodává, že jód je pro štítnou žlázu klíčový a že je dobré vědět, zda ho člověk přijímá dost. V rozhovoru zaznívá, že v některých zemích se jód přidává do stolní soli právě jako opatření veřejného zdraví. Jako hlavní zdroje jódu pak zmiňuje ryby a mořské plody.

Padne i zajímavá poznámka, že nedostatek jódu bývá častější dál od moře. O’Neill dokonce říká, že při pobytu u moře člověk může jód vdechovat i z mořského aerosolu.

V souvislosti se štítnou žlázou se v rozhovoru mluví i o příznacích jako únava, zimomřivost, vypadávání vlasů, přibývání nebo ubývání na váze. Zaznívá také, že dalším krokem je hormonální vyšetření, protože právě to patří mezi běžná lékařská vyšetření.

„Hormonální“ není nadávka

Velmi důležitá je i pasáž o tom, jak se ve společnosti o hormonech mluví. Jonathan říká, že vyrůstal s představou, že hormony jsou něco, co se týká hlavně žen, a že „být hormonální“ je skoro ustálená nálepka.

O’Neill to odmítá. Říká, že máme sklon dělat z hormonů zbraň v debatě a používat slovo „hormonální“ téměř jako urážku. Přitom jsme podle ní hormonální všichni. Hormony rozhodují o tom, kdy máme hlad, kdy jsme sytí, kdy se máme probudit a kdy jít spát. Není to odchylka. Je to normální biologická realita.

Podle ní tento zmatek vzniká hlavně tím, že se hormony ve veřejném prostoru zúžily jen na reprodukci a reprodukce se zase příliš zúžila jen na ženy. Výsledek? Pokud se řekne hormony, lidé si představí menstruační cyklus a změny nálady. Jenže rozhovor ukazuje mnohem širší obraz.

Testosteron u mužů: kdy pomáhá a kdy škodí

Jonathan se v další části ptá na prudký nárůst mužů, kteří si aplikují testosteron. O’Neill odpovídá poměrně přímo. Pokud má muž skutečně prokázaný hypogonadismus, tedy nízký testosteron potvrzený opakovanými krevními testy nalačno, může být testosteronová léčba užitečná.

Problém podle ní nastává ve chvíli, kdy lidé vyhledávají testosteronovou léčbu, aniž by tento stav skutečně měli. V takovém případě už nejde o léčbu, ale o zásah, který s sebou nese rizika.

To největší v rozhovoru zazní úplně jasně: pokud muž užívá vnější testosteron nebo anabolické látky, varlata dostanou signál, že už testosteron samy vyrábět nemusí. A pokud se to děje zejména u mladých mužů, může to vést k neplodnosti.

Rozhovor tak dělá důležité rozlišení mezi skutečnou léčbou a módním či neuváženým užíváním.

Ženské vajíčko a mužská spermie: dva úplně jiné příběhy

V další velké části se rozhovor věnuje plodnosti. O’Neill vysvětluje rozdíl mezi tvorbou spermií a ženskými vajíčky. Spermie se podle ní tvoří v cyklu přibližně tří měsíců. U žen je situace jiná: žena se rodí se všemi vajíčky, která kdy bude mít, a ta se zakládají už v době, kdy je sama ještě v děloze své matky.

To má podle ní obrovský význam. Znamená to, že na budoucí plodnost může mít vliv i to, čemu byla žena vystavena ještě před svým narozením, tedy například výživa a prostředí její matky v těhotenství. Zároveň ale zdůrazňuje, že i v následujících měsících před otěhotněním se stále děje něco důležitého: konkrétní vajíčko dozrává. A právě období zhruba tří až šesti měsíců před početím může být pro kvalitu vajíčka zásadní.

U žen tak v rozhovoru zaznívají dva motivy: ubývání počtu vajíček v čase a zároveň i proměna jejich kvality.

PCOS: velmi častý a stále podceňovaný problém

Jedna z nejdůležitějších částí rozhovoru patří syndromu polycystických ovarií, tedy PCOS. O’Neill říká, že postihuje přibližně jednu z deseti žen a že jde o nejčastější hormonální poruchu u žen v reprodukčním věku.

Podle ní jde mimo jiné o stav, při kterém jsou zvýšené hladiny androgenů, tedy hormonů jako testosteron. Tyto vyšší hladiny mohou vést k několika věcem najednou. Na reprodukční úrovni dochází k tomu, že mnoho folikulů zůstává nezralých a žena nemusí pravidelně uvolňovat zralé vajíčko, tedy nemusí ovulovat. Na tělesné úrovni se může objevit nadměrné ochlupení v obličeji nebo naopak vypadávání vlasů na hlavě. A podle O’Neill má stav výrazný dopad i na psychiku, protože hormonální receptory jsou ve velké míře přítomné i v mozku.

Zaznívá i to, že z dat vychází jako velké téma nízká nálada a deprese, zatímco z klinické praxe se velmi často objevuje přibírání a obtížné hubnutí.

Federica Amati dodává, že ženy s PCOS mají také vyšší riziko vzniku diabetu 2. typu později v životě. Mluví o třikrát vyšším riziku.

Proč PCOS souvisí i s váhou a metabolizmem

Rozhovor jde ještě dál. O’Neill vysvětluje, že nejde jen o izolovaný gynekologický problém. U PCOS jsou podle ní ve hře minimálně tři systémy současně: vaječníky, tukové buňky a mozek. Právě proto používá příměr „problém tří těles“ — jakmile spolu interagují tři systémy, je mnohem těžší předvídat, kde přesně se celý problém rozjíždí.

Federica pak doplňuje, že u PCOS bývají narušené i hormony, které posílají signály mezi tukovou tkání a mozkem, například leptin, a také střevní hormony odpovědné za sytost. A právě tím se rozhovor plynule dostává ke střevu.

Střevo jako hormonální továrna

Jedna z nejzajímavějších částí celé epizody. Federica Amati vysvětluje, že asi 1 až 2 % buněk ve střevě existují hlavně proto, aby vyráběly hormony. Mluví o nich jako o malých hormonálních továrnách.

Zmiňuje i známé hormony jako GLP-1 a PYY. Ty podle ní nevznikají jen jako něco „zvenku“ v podobě léků, ale tělo si je běžně vytváří samo ve střevě. Tyto hormony pak ovlivňují hlad, vyprazdňování žaludku, trávení tuků i signál do mozku, zda máme dál jíst, nebo přestat.

Pro PCOS je to podle ní důležité právě proto, že pokud jsou tyto střevní buňky dobře živené, pomáhají regulovat sytost a signalizaci hormonů, včetně těch, které souvisejí s inzulinovou rezistencí. A inzulinová rezistence je podle ní jedním z hlavních znaků PCOS.

Co se děje, když jíme špatně

Rozhovor velmi jasně spojuje hormony se střevní mikrobiotou. Pokud podle Federicy dobře živíme střevní mikroby, produkují krátkořetězcové mastné kyseliny a další látky, které vyživují hormonálně aktivní buňky ve střevě. Když to neděláme, systém nefunguje tak, jak by mohl.

Už v úvodu přitom zaznívá, že pokud člověk jí hodně vysoce průmyslově zpracovaných potravin, střevní mikrobiota nemusí být schopná vytvářet chemické látky, které tyto buňky potřebují, aby dobře fungovaly.

Tady se rozhovor dotýká jedné z nejpraktičtějších otázek celého dílu: co tedy jíst?

Co podle rozhovoru jíst pro lepší hormonální fungování

Federica Amati odpovídá poměrně konkrétně. Základem je podle ní rozmanitost rostlin, protože různé mikroby ve střevě potřebují různé druhy vlákniny, prebiotik a rostlinných látek. Jako rozumný cíl uvádí 30 různých rostlin týdně.

Dále zmiňuje:

• potraviny bohaté na vlákninu, zvlášť na fermentovatelnou vlákninu,
• polyfenoly, tedy rostlinné ochranné látky,
• zdravé tuky, zejména omega-3 mastné kyseliny,
• a také fermentované potraviny.

U PCOS zmiňuje velmi konkrétně, že strava s vysokým obsahem vlákniny, zvlášť inulinu nebo beta-glukanu například z ovsa, může zlepšovat inzulinovou rezistenci podobně jako metformin. A zároveň podle ní pomáhá s regulací hmotnosti lépe než samotný lék.

To je v rozhovoru jeden z nejsilnějších momentů: ne ve smyslu, že jídlo nahradí všechnu léčbu, ale v tom, že strava může hrát opravdu zásadní roli.

Doplňky? Nejdřív jídlo

Jonathan v jednu chvíli reaguje tak, jak by reagovala spousta lidí: když je tohle všechno důležité, není lepší prostě vzít doplněk?

Federica Amati odpovídá jasně: nejdřív jídlo. Říká, že by se člověk neměl pouštět do doplňků bez toho, aby věděl, co mu vlastně chybí. Nejprve má smysl upravit jídelníček.

Uvádí ale jednu výjimku: pokud žena plánuje těhotenství nebo právě zjistí, že je těhotná, je doporučeno doplňovat kyselinu listovou, ideálně už před početím a pak v prvních 12 týdnech těhotenství.

Vedle toho v rozhovoru zaznívá i zinek. Federica říká, že je důležitý například pro tvorbu testosteronu a že ho lze získat z ořechů, semínek nebo mořských plodů.

Mužská plodnost: mnohem důležitější, než se dřív myslelo

V závěrečné části rozhovoru se Helen O’Neill vrací k mužské plodnosti. Zdůrazňuje, že spermie nepřinášejí jen polovinu DNA. Jejich zdravotní stav může ovlivnit i další průběh těhotenství. Mluví o tom, že spermie mají důležitou roli například ve vztahu k placentě a že zdraví spermií může souviset i s rizikem potratu.

A právě proto dává smysl období tří měsíců před plánovaným početím. Spermie mají zhruba tří měsíční životní cyklus, takže změny ve stravě a životním stylu se mohou během této doby výrazně promítnout do jejich kvality.

O’Neill zmiňuje i konkrétní studii: hrst vlašských ořechů denně podle ní zlepšila všechny hlavní ukazatele zdraví spermií.

Vedle toho doporučuje tři měsíce před početím nekouřit, nepít alkohol a obecně zlepšit životní styl. Nejde přitom jen o samotné oplodnění. V rozhovoru zaznívá, že zdravotní stav otce v době početí může mít dopad i na zdraví dítěte.

Co si z rozhovoru odnést

Rozhovor s Helen O’Neill a Federicou Amati ukazuje jednu důležitou věc: hormony nejsou izolovaný systém někde „na pozadí“ lidského těla. Jsou to signály, které propojují orgány, mozek, metabolismus i reprodukci.

Řídí, kdy máme hlad a kdy jsme sytí. Ovlivňují energii, náladu i plodnost. A zároveň reagují na to, jak žijeme – na naši stravu, životní styl i prostředí.

Velkým tématem rozhovoru je také propojení hormonů se střevem. Ve střevě vznikají hormony, které komunikují s mozkem a ovlivňují metabolismus, regulaci hladu i citlivost na inzulin. To je jeden z důvodů, proč může mít složení jídelníčku tak velký dopad na hormonální rovnováhu.

Rozhovor také připomíná, že hormonální systém je propojený. Vaječníky, tuková tkáň, mozek, střevo nebo štítná žláza spolu neustále komunikují. Pokud se jeden z těchto systémů dostane mimo rovnováhu, může se to projevit na více místech najednou.

A právě proto se podle hostů vyplatí přemýšlet o zdraví komplexně. Ne jen jako o jednotlivých orgánech, ale jako o systému, kde výživa, metabolismus, hormony a střevní mikrobiota spolupracují.